Okolí Little Creaku

Přijel sem teprve před pár měsíci a už si stihl vydobýt dost dobrou pozici mezi obchodníky. Ačkoli respektu může mít kolik chce, otec ho neuznává. A očividně ani nikdy nebude. Jim se bude snažit, ale má to vůbec zapotřebí? Povede se mu vůbec někdy získat respekt starého Glena, který je posedlý jeho starším bratrem? No jo, správce města. Nikdy mu nebudu dost dobrej. Pronese v duchu značně rozladěně, ale z myšlenek, které mu víří v hlavě jako uragán, ho vytrhne koňské ržání. Jeho první kůň zemřel, když byl mimo Little Creak a Jimmy z toho byl nějakou dobu špatný, ale přeci nemůže zůstat bez dopravního prostředku. Samozřejmě by mohl chodit pěšky, ale tak si nepročistí hlavu tolik jako na koňském hřbetě. Koupil si nového krásnou klisnu. Pojmenoval ji Sunshine. Její hříva a ocas jsou podobné křídlům samotných havranů a srst je barvy palomino a snad proto mu připomnělo ten zářící kotouč, který se tak rád prohání po obloze. "Hodná." Pohladí ji po krku a následně ji patami pobídne do klusu. Ještě si na sebe oba dva zvykají a tahle klisnička dokáže být celkem dost svérázná. A hlavně paličatá. Jak by řekli nějací neslušní ožralci - jako správná ženská a že je to ještě slabý zlomek ženské tvrdohlavosti. No. On to pořádně neposoudí. Zamiloval se pouze jednou. Myslel si, že si ji vezme, ale vykašlala se na něj. Požádal ji o ruku a ona odmítla. To jeho egu dost uškodilo a od té doby je v těchto ohledech dost obezřetný. Ale to neznamená, že se nemůže chovat jako gentleman.
Jednou rukou pustí otěže a upraví si černý kovbojský klobouk. Klisnu opět zpomalí, protože v dálce spatří svůj cíl. "Zrcadlové jezero." Od svého příjezdu neměl čas na to, aby si znnovu projel okolí. Nic se tady nezměnilo. Je to stejně nádherné jako když byl malý kluk. "Prr." Udělí klisně povel a ona trochu nerada poslechne. Zastaví se a potřese hlavou. Hledí odraz slunce, které se zrcadlí ve vodní hladině. Přijde mu to úsměvné. Konečně si bude moci odpočinut od těch všech falešných úsměů, které v jeho podání vždy vypadají upřímně a skutečně. Musel se z něj stát velmi dobrý herec.

"Glory!" Hlasité houknutí nese vítr dál až k uším honáckého psa, malého Veškorgi pembroke, jež vztyčí uši v momentě, kdy se k jejím slechům donese zvolané jméno. Pohled tmavých korálkových očí je zcela upřen na mladou ženu, svým způsobem spíše dívku, sedící v sedle kropenaté Appaloosy, do jejíž slabin zlehka poťukává patami. Širák stáhnutý hluboko do čela zabraňuje přímému pohledu na její tvář, jen rusý, pevně svázaný cop přehozený přes rameno dává vědět, kdo tahle holka je a jak ji místní přezdívají. Červenka. Lou Červenka Quinn. Pokaždé podobné dobírání oplatila hrdě pozdviženou hlavou, bradičku vystrčenou vpřed, jako by snad mohla vzdorovat všem těm mužským v Little Creaku, kteří znali jen chlastání, žvýkání tabáku, lehký holky v saloonu a ty svoje přestřelky, kdy většinou jen jeden odešel domů po svých. Mnohdy ani ten ne. "Poběž!" Další slůvko si už vynese rychlý běh na drobných nožičkách směrem ke stádu, z něhož se už několik bludných dušiček stačilo zatoulat. Na to měla tahle mladá žena svou malou Glory, která jí je všechny hezky nažene zpátky a rovnou k místnímu jezeru, aby se skot napojil stejně jako její kůň. "Tak pojeď, chlapče," energicky šťouchne koně do slabin, nechávaje se unášet rychlostí větru údolím až k břehům Zrcadlového jezera.
"Hou, hou, hou," ruka zatahá za otěže, modré oči zpozorní, když zahlédne muže u břehu. Mohl by věstit problémy, možná o něco menší než indiáni, ale stále problémy. Puška připevněná na zádech dodává Lou klidu na duši, přesto po ní chmátne, aby měla jistotu, kdyby se muž s koněm o něco pokusil. "V klidu, chlapče, v klidu." Jemnou pobídkou poručí oři přiblížit se, kolena se tisknou k mohutným plecím, aby nespadla na zem jako pytel brambor, zatímco puškou míří na dotyčného. "Hej, ty tam!" Nevychované, ale co na tom, mělo jí to získat respekt. Což nezíská žádné ženě v sukni, se širokým páskem nad boky a starou košilí, která pamatovala lepší časy. Bystré oči sledují muže zpoza krempy klobouku staženého notný kus do čela, za což se nyní v tichosti peskuje než mláděti dojde, kdo to před ní stojí. "Ale ale, kdo se nám to vrátil do města."

Upřímně tady nečekal přítomnost někoho dalšího. Když byl kluk, tak tady sice občas načapal nějaké zamilované, kteří si vyměňovali sladké řečičky a neustále se spolu muchlovali. Tehdy mu to přišlo dost nechutné, ale když rostl, tak mu to potom přestalo vadit úplně a vlastně je i následně docela chápal. Každopádně tohle je věc jiná. Jeho klid vyruší ženský hlas, který vzduchem prolétla snad rychleji než kulka vystřelená proti srdci protivníka. Je to pro něj jasným signálem k tomu, aby zatnul všechny svaly v těle a také si zpět nasadil masku, se kterou jedná s ostatními. Doufal, že tady načerpá vyplýtvanou energii a místo toho nyní povede rzhovor s nějakou ženštinou, která rozhodně moc slušnosti nepobrala. I když to je mu vcelku jedno. Jistě to není indiánka. No, ale přesvědčí se až po svém otočení, které dosud neučinil. Místo toho se snažil pohlazením uklidnit rozvernou a nejspíše trochu vystrašenou klisnu pod ním. Zanedlouho po zavolání Sunshine otočí a zahledí se na dívčí postavu, která sedí na koni, má u sebe honáckého psa a... Míří na něj zbraní. Podle hlasu tu ženu nepoznává. Ani podle postavy. Lidé dospívají a taktéž se mění. On se taky změnil. Neměl na výběr. Děvče ho pozná, ale stále na něj míří zbraní. To mu na klidu dvakrát moc nepřidá, protože on si zatím nedokáže vybavit, o koho jde. Nakonec mu pohled padne na její rusé vlasy svázané do copu a koutky rtů se mu roztáhnou do úsměvu. "Krásné přivítání," Udělá pár vteřinovou pomlku. "Lou." Posléze se naubrání tichému zasmání. Dcera bývalého šerifa. Matka mu prozradila, že je bývalý šerif mrtvý. Tudíž ona zůstala bez otce. Neví, jak dlouho to je. Ještě se tady nestačil pořádně aklimatizovat, protože se zajímal o prosperitu svého obchodu. "Tvá kuráž ti zůstala. To je dobře." Není to pronešeno s ironií v hlase, nýbrž s milým úsměvem. Rozpačitým pohledem kmitne k té pušce a zase se vrátí k obličeji dívky a upraví si kovbojský klobouk. Nepředpokládá, že by ho na místě zastřelila, ale stejně mu není přjemné, když se na něj míří. "Dlouho jsem tu nebyl, mám si na o, že na mě míří zbraň, zvykat?" Pokusí se atmosféru trochu odlehčit, protože opravdu nemá v plánu sám sebe podporovat ve špatné náladě. Navíc už tu není sám, takže zase musí mít nervy ze železa. Navíc je rád, že je tady ve městě někdo, koho si pamatuje.

"Jim Simmons." I jeho pozdrav je opětován způsobem, jaký podal mladý muž sám. Sladký Jim Simmons, ale to už si nechá ukryté v myšlenkách, které patří jen a jen jí samotné. Nehodlala mu zvyšovat ego způsobem, jakým to zajisté dělaly všechny ty ženské na baru v saloonu ve snaze odtáhnout si ho nahoru do jednoho z pokojů, o které měla už tu čest okem zavadit. "Jak je to dávno, šest, sedm let?" Jemné popíchnutí vyzdvihne koutek rtů vzhůru, ale díky široké krempě klobouku není úsměv natolik viditelný, aby si ho mohl užít Jim sám. Hlaveň pušky nadále míří jeho směrem, po chvilce je však skloněna k zemi, zajištěná a nakonec přehozena zpět přes rameno. "Žena se o sebe musí postarat a jako hloupá husička bych nepřežila jediný týden." Rty se stisknou k sobě v zatvrzelém gestu nesouhlasu, pohled se stává skelným díky několika slzám, které však zažene rychlým mrkáním. Jak sama řekla, není hloupá husička a nebude tu brečet pro otcovu smrt. Musí se s tím smířit, jít dál a vzpomínat pouze v dobrém, ačkoliv toho ničemu by velmi ráda zastřelila.
Kopnutím do slabin pobídne koně k chůzi, hvízdnutím popožene psa, aby nahnal malé stádo ke břehu blíže k Jimovi. Nemusí sledovat malou Glory, jak chňape a ostrými zoubky štípá ovce po nohách, aby jejich kroky natočila tím správným směrem, její holčička je chytrá a dobře vycvičená. "Hou, hou," zastaví koně u břehu, slézaje z něj obratným zhoupnutím se, nohu přehazujíc přes široký hřbet dolů, kam dopadne podrážka vysokých jezdeckých bot. Ruka jemně zatahá za uzdu, aby svého kropenatce navedla k vodě na napojení se. "Možná si budeš muset zvyknout. Lecos se změnilo za tu dobu, cos tu nebyl." Většina holek vyspěla a buď se vdala, odstěhovala se z města nebo skončila v saloonu jako atrakce pro muže, kteří jsou ochotni utratit pár mincí za strávenou hodinku v jejich těle. Konečně si upraví klobouk tak, aby jí mohl hledět zpříma do očí a ona jemu, i když se jako obvykle musí krapet zaklonit. "Jak bylo tam venku mmo Little Creak? Našel sis tam ženu a zasel sis na párek děcek?" Trochu neohrabaná mluva, ale po Lou nikdo nemůže chtít prvotřídní výchovu, ačkoliv si své v lavicích protrpěla. Vše hodila za hlavu tehdy, když jí přinesli domů otcovo vychladlé tělo.

Děvče vyřkne jeho jméno též a on na ni pouze hledí. Lehký úsměv neustále na tváři. Oči čas od času sjedou k hlavni pušky. To ho přivede k myšlenkám, že neví, co by dělal, kdyby zde potkal nějakého banditu nebo indiána. Mohlo by se to pro něj stát osudným. Zbraň u sebe nemá, protože si myslí, že ji nepotřebuje. Střílet pořádně neumí a i kdyby se to učil, nikdy by nebyl přirozený talent. Jeho nadáním je obchodní duch a také hudební sluch. Prsty, které se jindy tak hbitě prohánějí po klávesách toho krásného nástroje, by nedokázaly být zdaleka tak rychlé, jako prsty většiny pistolníků v Little Creak. Vlastně i všude jinde. Možná také proto je z něj otec zklamaný. Ale měl by na to přestat myslet a konečně se zbavit veškerých komplexů.  Nad jejími slovy nemusí dlouho přemýšlet a odpověď vyřkne téměř okamžitě. "Devět." Chtěl se vrátit již dřív, ale zamiloval se do Mariany a tak zůstával kvůli ní. Když ho pustila k vodě, tak neměl důvod setrvat ve městě a rozhodl se vrátit zpět. Vždy ho to domů táhlo, ale pocit zamilovanosti mu na nějakou dobu zatemnil mysl. Značně se mu uleví, když si pušku hodí zase na záda. "Tys taková přeci nikdy nebyla." Nikdy nebyla hloupá nebo husa. Takhle mu to alespoň vždycky přišlo. Z jeho vrstvy jsou děvčata většinou ještě měkčí než rozehřáté máslo. A nejenom ty výše postavené. V Saloonu se to jimi jenom hemží. Občas mu přijde zvláštní, že po nich chlapi jdou jako slepice po flusu, ale na tu druhou se nediví. Pudy se zapírají hodně těžko a každý má své potřeby. Nemá návštěvy toho podniku zapotřebí a navíc by mu to na dobré pověsti nepřidalo.
Se zájmem otočí hlavu k psovi, který nahání ovce. Příliš se věnoval té podívané a vůbec si nevšim, že se k němu děvče přiblížilo, aby posléze mohlo napojit koně. Jim obratně seskočí klisně z hřbetu a otěže stále svírá v ruce. Pohladí ji a doufá, že se nepoplaší. Nezná ji natolik dobře. Co když se najednou poplaší kvůli té spoustě ovcí? Nakonec se přestane zabývat koněm a otočí se k Lou. Naslouchá jejím slovům a úsměv mu trochu opadne. Přemýšlivě se zamračí. "Jsem zvědav, jaké změny tady byly zavedeny. Krom toho, že se můj bratr stal správcem a ani mi o tom nenapsal." Trochu pobaveně se ušklíbne, ale je pravda, že mu její slova trochu dělají starosti. Zatím se nesetkal s něčím vyloženě špatným, ale je pravda, že se tu zvýšila kriminalita. Nebo alespoň, co si pamatuje. Zase na druhou stranu je pravda, že jeho vzpomínky mohou být trochu zkreslené tím, že se neustále někde toulal.  Rusovláska si upraví klobouk a on se jí zahledí do tváře. Zase se lehce usmívá a shlíží k děvčeti. Vzhledově se tolik nezměnila. Pouze vyspěla, ale v jejích očích je cosi jiného. Cosi zvláštního, jež tam podle něj nemá co pohledávat. "Každé město má cosi do sebe, ale domov je domov." Pronese mírně a potom pokrčí rameny. "Neměl jsem to štěstí, asi mi to holt není souzeno." Udělá si sám ze sebe trochu legrace. Povytáhne obočí a v očích se mu objeví trochu rošťácký pohled. "A co ty? Nějaký ženich na obzoru?" Když už se ho na to zeptala ona, tak proč by on nemohl otázku oplatit? Ani by se nedivil. Otec říkával, že její matka byla nádherná žena a že až Lou vyroste, tak bude dělat všechno pro to, aby ji provdal za svého staršího syna. Doufá, že to tak nebude. Ne, že by bratra neměl rád a ne že by Lou nepřál dobré společenské postavení, ale má strach z toho, že by bratr zadupal její průbojnou povahu. Bylo by to škoda.

"Devět..." Tiché zopakování zmíněné číslovky nechá opadnout úsměv, koutky rtů klesají a zrzavé farmářce se vrací všechny vzpomínky na dobu před devíti lety. Little Creak žil vlastním životem, všichni bažili po stříbrné žíle, vedle níž byl vystavěn Silver Point, který díky tomuto nalezišti nesl své nanejvýš originální jméno. Tehdy začalo i to zpropadené hledání pokladu Eddieho McIntoshe, kterému nikdo v kraji neřekl jinak než 'the Cheat'. I Lou si tenkrát vyškemrala u otce, zda se může na hledání toho bájného pytle stříbra podílet, škobrtajíc mezi rozvalinami, div že se neskutálela ze stráně, jak se hnala do Silver Valley, aby našla onu tajnou chodbu, kde byl poklad dle všeho ukryt. Byly to sotva rok od té doby, co matka podlehla úplavici a otec, bývalý šerif Little Creaku, si malou zrzečku hlídal o to víc. Tehdy to bylo po dlouhé době, co jí něco dovolil a taky, že hromada mužských jí musela dělat stráž, aby si náhodou nezlomila vaz nebo někam nespadla.
Modré oči se pozvednou, jedna ruka zapřená o sedlo napájejícího se koně - v té póze se snažila využít veškerou sílu svého charakteru, který měl do nějaké Calamity Jane příliš daleko. "Ne? Já mám za to, že jsem před těmi devíti lety byla mnohem změkčilejší." Koutky se opětovně pozvednou v úsměvu, značně polovičatém a pracně vybojovaném, avšak nezdá se, že by se tím chtěla nějak zabývat. "Chodila jsem do školy, nosila šaty a na tátovu pušku jsem nesměla ani šáhnout, natož z ní střílet." Vše se změnilo krátce po jejích šestnáctých narozeninách, kdy si za ní přišel jeden notně opilej štamgast místního saloonu s hlasitým prohlášením, že ji vohne přes první kus dřeva, který se mu dostane pod ruce. Tehdy po něm její otec vystřelil, až si z toho dotyčnej pustil do kalhot a začal svou malou holčičku zaučovat, jak se před takovými hrubiány bránit. "To jako že nevypadám na hloupou husičku? Co mi k tomu chybí?" Se smíchem stáhne širák natolik dozadu, aby odhalila jeho očím valnou většinu své tváře, i několik zbloudilých pramínků zrzavých vlasů, kterým se povedlo uniknout z pevně svázaného copu. Ruce zapřené v bok, v očích vyzývavý pohled. "Měla bych se červenat? Vypísknout se smíchem pokaždé, když po mně chmátne nějaký muž a nesnažit se mu přitom přerazit nos pažbou?" Modrost kukadel zajisří při té poslední možnosti, které byla schopna. Nakonec si však pouze poupraví sukni a široký pás spadající k bokům. "Nečekej ode mě, že budu jako ty ženské v bordelu, které se tahají s každým, kerej zaplatí." Až příliš důkladně si začne dlaněmi oprašovat košili, neboť neměla ráda tohle téma - nevyznala se v něm. Jakékoliv pletky s mužem pro ni byly něčím nepoznaným a těch několik polibků či doteků, které si někteří uloupili, nastali již před dlouhou dobou.
"Pfffff," odfrknutí utroušené spolu s ušklíbnutím dává Jimovi najevo, co si Lou myslí o nových změnách. Pohledem však raději zabloudí na druhou stranu, aby se mohla vyhnout pátravému pohledu či jakékoliv lítosti, která by mohla přijít. Nestála o ni. Nestála o to, aby ji ostatní litovali na každém kroku a tím se snažili využít i její slabosti a samoty. Dlaň jemně promne krk než nastaví tvář slunečním paprskům pomalu zaplouvajícím za obzor, jak slunce klesalo k západu. "To se tak stává, když starostu odprásknou za podvádění v kartách." Ne, že by to pro město byla prohra, spíš naopak, ačkoliv nemohla tvrdit. Ráda by zavrtěla hlavou, snad se Jimovi i vysmála za takovou otázku, jenže místo toho přijde obranná reakce v podobě paží založených na prudce se zdvihajícím hrudníku a nebezpečný pohled v očích spolu s mírně povystrčenou bradičkou vpřed. "Proč se ptáš?" Věděla, že na ni má jeho nevlastní bratr zálusk. Že by vyzvídal? "Jestli tě kvůli tomu poslal bratr, tak moje odpověď zní stále stejně - Ne!"

Nedokáže si vysvětlit proč, ale její slova ho trochu pobaví. "Ale stále si stojím za svým." Pronese možná trochu paličatě, ale nemyslí to nijak špatně. Naslouchá jejím slovům a nepřerušuje ji. "Právě to od Tebe neočekávám." Vyvede ji z omylu. Nebo ji spíše utvrdí v tom, že to opravdu nedělá. "Co ti chybí do toho, abys byla hloupá husa? No, nech mě přemýšlet," naoko zamyšleně se začne rozhlížet kolem sebe, dokonce přikrčí obočí a podrbe se na hlavě. "možná hloupou husou nejsi, protože nejsi husa ani hloupá." Možná čekala, že z něj vypadne něco opravdu chytrého, ale nechtěl, aby se ta atmosféra najednou nesla v nějakém nepříjemném duchu. Chtěl to trochu rozbít. "Myslím to vážně. Však žena, která má rozum a soudnost, je pro muže, dle mého názoru, nejatraktivnější." Vycházel z vlastní zkušenosti. Neví, jak to mají muži tady v Little Creak, ale předpokládal by, že si vybírají ženy pdle toho, jací sami jsou. Blbci. Posléze se zamyslí a založí si ruce na prsou, přičemž nechtěně zatahá za otěže Sunshine a ta k němu přejde blíž a šťouchne ho do klobouk. Ten se mu sesune hlouběji do čela a on si ho pobaveně upraví a teď už zase může bez překážky sledovat Lou. "Teď mě tak napadá... Tys už někomu zlomila nos pažbou?" Možná reaguje poněkud zpomaleně, ale teprve teď k němu doplula hlouběji její slova. Jeden koutek rtů mu vyjede v pobavený nahoru a odhalí jeho zuby.
Odfrknutí z její strany doopravdy nečekal, ale to mu dodá alespoň trochu naděje, že jeho bratr také není dokonalý. Nicméně mu dojde, že tím mohla zahrnout i smrt otce. To ho trochu vrátí zpátky na zem a jenom si trochu odkašle, protože se mu v krku utvořil nepříjemný knedlík. Trochu se ušklíbne, když řekne, že ho odpráskli za podvádění v kartách. Tady se očividně nemůže cítit v bezpečí ani starosta. Musí přiznat, že má trochu strach, aby jeho bratra taky někdo neodstřelil, ale on by si jistě nějak poradil. Trochu ho překvapí její reakce. Založení rukou na hrudi a bojovné vystrčení bradičky? Její slova se k němu dostanou rychlostí blesku. "Počkej, c-cože?" Není to mířeno na to, že odmítla jeho bratra, ale na to, že si myslela, že ji za ní kvůli tomu posílá. "Lou..." Nakonec se rozesměje, protože ho ten její výraz pobaví. Připomíná mu spíše načuřené kačátko. "Zeptal jsem se z toho důvodu, žes mi položila tutéž otázku a navíc mě to zajímá. Čistě ze zvědavosti. Navíc jsem opravdu nevěděl, že tady budeš." Usmívá se. Lehce pokrčí rameny a nakonec nakloní hlavu na stranu a trochu nechápavě nakrčí obočí. "Ty si vážně myslíš, že bych za Tebou šel, i kdyby mě bratr poslal?" Pronese. "Lou, Lou, Lou... Tak teď jsi mě úplně nejvíc urazila!" Udělá několik kroků doleva a několik doprava. Z tónu hlasu i výrazu v obličeji je jasné, že pouze vtipkuje. Zdá se, že ten rošťák uvnitř tohoto rozumného muže nezmizel a rád se dostává na povrch, když se nemusí chovat nějak extra reprezentativně. "Ale teď vážně... Lou, nechci, aby sis myslela, že jsem nějaký bratrův poslíček." Kůň do něj opět šťouchne a Jimmy ho pohladí. "A navíc... Myslíš, že by mě za Tebou bratr poslal? Vždyť by na mě určitě žárlil!" Chtěl to udržet trochu vážné, ale nepodařilo se mu to. Rozesměje se. Je to tak osvobozující pocit. Smát se. Upřímně. "By za Tebou přišel a...: Looou, já jsem velkej správce města, musíš si mě vzít!" Přiskočí vedle Lou a dívá se směrem k místu, kde stál a hrál si na svého bratra. "A ty: V žádném případě si Tě nevezmu!" Přesune se na původní místo. "Ale ty si mě musíš vzít! Podívej se na mé svaly! A narozdíl do bratra umím pořádně střílet!" Snažil se i napodobovat jejich hlasy, ale asi ne moc obstojně. I když bratrův celkem vystihl. Nakonec se rozesměje a podívá se na ni. Odkašle si a podrbe se rozpačitě na krku. "Promiň, jsem se nechal trochu unést. V Silver Pointu si člověk moc zábavy neužil." Prozradí. Nebo alespoň on ne. "Až na občasné zatmění jsem celkem normální... Vážně." Zazubí se a připadá si, jako kdyby mu bylo zase patnáct a nemusel se zajímat o svět dospělých. Zvláštní a divné.

Pozoruje výrazy její tvář a také zkoumá tón jejího hlasu. Očividně ji svými slovy přivedl do rozpaků. Z nějakého důvodu se mu to i líbilo, protože chtěl vidět se tohle děvče červenat. Což se mu nějakým zázrakem také podařilo. Unikne mu jeden z jeho krásným úsměu, když si zrzka narazí klobouk hlouběji do obličeje. Raději to nebude nijak komentovat a přejde to. Pouze si ji se zájmem prohlíží. No jo, naposledy ji viděl před devíti lety, tak mu to nesmíte mít za zlé. Což mu připomíná, že by měl navštívit Missi. Neměl na to kuráž, protože odjel ze dne na den. No jo, on za to nemohl. Všchno zosnoval fotřík. Každopádně dál od něj. Teď si bude užívat pocitu, že se kvůli němu červená děvče. A to ani nebyl jeho prvotní plán. Nakonec se ho zeptá, jestli to opravdu není nějaká ženská, která dá každému. Ona ho asi opravdu ráda popichuje a chce z něj dostat něco, co by ani nebyla pravda. Nakonec se ho ještě otáže, jestli to tedy není jenom jeho pohled. "No." Usmívá se a pohledem přejede přes zem a nakonec na nebe. Možná ej teď v rozpacích trochu též. "Nevím, jací jsou chlapi tady, ale... Taky jako možná to tady mám jenom já. Že mě nezajímá nějaká... Uhm," hledá vhodné slovo, které nebude sprosté "rozhoďnožka, ale normální žena." Myšlenkami se zatoulá k Marianě, ale téměř okamžitě si vynadá. Podle kamaráda, se kterým se tam seznámil, to byla jen manipulativní mrcha a pouze ho oblbovala. No nic, neude se zabývat minulostí. Měl by si své komplexy vyřešit, aby při rozhovoru s ostatními lidmi myšlenkami neutíkal někam pryč. "Ale za to mě nebudeš odsuzovat, že ne?" Obočí povytáhne v pobavenou otázku.
Než by člověk stačil napočítat do tří, tak Lou zrudne znovu. Mnohem více než předtím. Teď už se začne Jim cítit trochu provinile, protože nic podobného předtím nezamýšlel. "Uhm," uteče mu z úst jako neposedné jehně. "V pořádku, prosím Tebe... Jen mě to zajímalo. A stejně jsi udělala dobře. Jednou jim to dovolíš a budou na Tebe hrabat furt." Ty chlapi ze Saloonu moc dobře zná. Čas od času je mezi nimi i Glen, kterého očividně nezajímá, že na něj doma čeká milující manželka s večeří. Proč vlastně stojí o pochvalu od někoho takového?
Rusovláska začne být jízlivá a to Jimmyho trochu překvapí, i když se jí upřímně ani nediví. Kdyby si měl vzít svého bratra, tak by byl taky rozladěnej. Možná ještě víc než tady slečna. Nepřerušuje ji, protože ho zajímá, co dalšího z ní vypadne. A navíc se naučil, že není dobré ženy štvát, protože pak mohou přijít nepěkné následky. Krok, dva blíže k němu a prstíček se mu zabodne do hrudi. Shlédne k němu a také k tomu načuřenému káčeti. Oči se mu doširoka otevřou v překvapení. "Tys pro mě měla slabost?" Vyhrkne. Ne že by to byla jediná věc, kterou si z té její promluv, kterou umocňovala pícháním do hrudi, vzal jenom tohle, ale tato věta ho překvapila nejvíce. Nevěděl to. Navíc ho začínalo to místo, do kterého neustále šťouchala, trochu bolet. Nakonec mu ještě stáhne klobouk a klisna nespokojeně ržá. "Nabídka?" Rychle si upraví klobouk a otočí se jejím směrem. "To neměla být nabídka, vypadala by jinak." Trochu se ohradí, ale sleduje ji. "Tak já se budu příště víc snažit." Zazubí se jejím směrem a sleduje, jak kráčí ke svému koni. Že by mu to měl vyřídit? "Neblázni, ještě bych se dostal do slovní přestřelky a třeba by po mně chtěl i pistolnický souboj. A to bychom nechtěli, ne? Teda... Nevím jak ty, ale já rozhodně ne." Popojde kousek jejím směrem a povytáhne obočí. "Leda bys mě naučila střílet."

"Nó?" Sama ono slůvko o trošku více protáhne, dávaje důraz na každou pidisekundu, kterou dodala navíc. Už chybí jen to netrpělivé poklepávání nožkou, rty našpulené způsobem přidrzlého káčete a výraz naprosté umanutosti hrozící, že za každé špatně vyřčené slovo poletí šupem do jezera. Hlavou napřed nejlépe. "Chmm..." Nosánek zůstane krapítek nakrčen po takovém prohlášení, jež sice zahřeje u srdce, na druhou stranu to může být jen tak mrzkého politika, který je zvyklý dávat na všechny strany to, co chtějí jeho příznivci i nepřátelé slyšet. Tohle by bylo typické od někoho, kdo touží po moci, ačkoliv Jim nikdy nevypadal jako ti slizcí členové vlády, jejichž vize se momentálně upínaly směrem ke stavbě železnice. Nakonec se přeci jen ošije pod silou Jimových slov, úsměv na sebe nenechá dlouho čekat. "A to jako vážně nebo jenom hraješ holce na city. A rozum, samozřejmě, že rozum." Tiché brblání napomáhá v ohrazení se nad tím, jak snadno se jí tenhle kluk dostal pod kůži. A stejně snadno, jako se jí tam dostal, ho toužila vyhnat, či možná ještě hůř - vykopat ven. Rty se stisknou o něco silněji k sobě, tvoříce tak úzkou linku, zatímco Lou potřese hlavou na znamení přijetí jeho odpovědi.
Na druhou stranu zahuhlá cosi mrmlavého na účet místních mužů, co se dá jen těžko přeložit. Stačí však trochu napnout sluch a je jasné, že o nich smýšlí jako o těch největších pitomcích široko daleko, co se ženou za každou sukní a hlavně za tou, kterou nemůžou mít. Komu by se taky nelíbilo přeříznout holku, která si v dnešních dobách stihla uchránit panenství před protivnými proutníky? "Vypadám snad, že bych hodlala dát nějakýmu budižkničemovi, kteří se válej od rána do večera v hospodě, plácaj každou sukni po zadku a umí tak akorát pít, hrát karty a vyzývat jeden druhého na souboj?" Zrzka se ohradí způsobem, jaký by se ne každému muži zamlouval, zvláště když jejich plémě uráží do morku kostí. "To radši ať mě zneuctí indián než jeden z nich." Tváře rudnou při té nestoudné myšlence, neboť je pravda, že se jí taková představa příliš nelíbí. I ona si jako většina děvčat idealizovala první společnou noc. Věřila na vášeň, sílu okamžiku, ale také tušila, že tohle se odehrává jen v knižních romancích a zde, na tvrdém divokém západě není mnoho šancí, jak narazit na silného, pohledného muže, co jí zaučí v loži a pomiluje ji způsobem, že se ještě týden bude červenat při vzpomínce na onu noc. A ráno. A další večer, neboť takový to muž se nespokojí s jedním číslem. Své myšlenky si však nechává jen a je pro sebe, ačkoliv pohled klopený k zemi může snadno prozradit, o čem zrzavá farmářka smýšlí.
"Bylo mi třináct." Syknutí vydrané z hrdla, tak trochu osošující, by dělalo čest všem chřestýšům žijícím na území Colorada. Ruce si stále drží založené na hrudníku ve snaze působit dospěleji a mnohem důstojněji než se na první pohled cítí. "Byla jsem mladá a hloupá a naivně jsem si myslela, že bych se ti mohla líbit. A ano, vím, že jsem si to malovala jako obrázek, ale dospěla jsem. A tvůj odchod z města prospěl nám oběma." Jim dozrál v mladého muže a úspěšného podnikatele a Lou... Ta přišla o otce a zatvrdila se proti mužům. Přestala věřit svému ideálu z knih a soustředila se na to, aby se jí nikdo nepokusil dostat pod sukni než sama svolí. Je to právě další Jimova věta, která ji zaskočí prudčeji, div z toho neškytne. "Jak příště? To mě hodláš žádat o ruku? Ty... Ty... ušatče!" Marně hledá správnou nadávku, jíž by zahrnula celou jeho prapodivnou přítomnost, až nakonec skončí u vykviknutí připomínaje přišlápnutou myšku. "To si myslíš, že si sem nakráčíš po devíti letech a všechny holky ti padnou k nohám jenom proto, že jsi velký Jim Simmons, bratříček nového starosty a kus pěknýho chlapa? To se mejlíš, protože já..." naštvanou odmlku vyplní rychlým pochodem ke kropenaté Appaloose, na jejíž hřbet se vytáhne, do dlaní berouc otěže, za něž zatahá. "Já si tě nevezmu, ani kdybys byl poslední chlap na širým divokým západě, rozumíš? Pojď, Glory, jdem domů. Heya!" Paty se zaryjí koni do slabin v hlasité pobídce k poklusu, s nímž se začne hnát i stádo bečících ovcí, kolem kterých pobíhá miniaturní zaoblený psík, nadbíhaje jejich nohám, do nichž některou z neposlušných ovcí ňafne. A Lou? Ta nechává Jima opuštěného se svým vlastním koněm. Ať si ho klidně přepadnou.

Po odjezdu Lou se musel strašně rozesmát. Rozesmálo ho to natolik, že si neopustil ani tleknutí do dlaní a menšímu předklonění. "Chudák malá..." Vytlačí ze sebe přes smích, ale nakonec se narovná a zase nadechne. Možná ji neměl tak trápit, ale chtěl vědět, jak bude reagovat. Navíc za jeho slovy nebylo nic špatného. Dokonce zjistil, že pro něj kdysi měla slabost. Ta informace ho upřímně překvapila, ale stejně z toho pro něj nic nevyplývá. Spíše ho zaujalo, jak dokáže během malé chvilky pár řečmi přivést do rozpaků dívku jako je ona a potom ji stejně tak rychle naštvat. A alespoň mu tím dodala trochu odvahy v návštěvě Mississippi. Nechtělo se mu do toho, protože se obával její reakce. Ani by se nedivil, kdyby ho chtěla praštit. Možná zastřelit, ale... To, doufejme, nehrozí. Nakonec se vyhoupne na Sunshine a rozjede se domů. Doma si vezme jednu potřebnou věc, kterou si strčí do vnitřní kapsy saka. Pohlédne do zrcadla a upraví si černý kovbojský klobouk. Rukou přejede po dvoudenním strništi a nakonec zase vyjde ven, aby mohl dojet za Missi.
Sunshine uhání s větrem o závod a po nějaké době spatří dům Mississippi. Seskočí z plavé klisny a přiváže její otěže k dřevěnému plotu. Ještě jednou si zkontroluje, jestli je řádně upravený. Možná jí měl přinést nějaký dárek, ale snad jeho úsměv postačí. Moc to sice nepředpokládá, ale naděje zůstává poslední. Ve městě ji párkrát zahlédl, ale dával si pozor, aby ho neviděla ona. Nebo aby ho nepoznala. Až tolik z ní měl respekt. Ona z nich dvou byla vždycky ta průbojnější, která vymýšlela všechny ty lumpárny, které prováděli jako děti. Nakonec tedy zaklepe na její dveře tajným ťukáním, které měli domluvené. Jenže až otevře dveře, tak tam nebude stát mladý chlapec s rošťáckým úsměvem a nesmělým pohledem. Padne jí pohled na metr osmdesát vysokého muže s milým pohledem, ze kterého zmizela veškerá nesmělost a s úsměvem, který se nezměnil ani o píď. Pokud mu otevře dveře, tak ji tímto úsměvem přivítá. "Ahoj," pozdraví a udělá několikavteřinovou pomlku "Missi." Osloví ji tak, jako jí vždycky říkával a teď si je na sto procent jistý, že ho pozná, pokud měla pochybnosti. Pokud mu napoprvé neotevře nebo se vůbec neozve, tak zaklepe ještě jednou. Co kdyby nebyla doma?

Právě byla na cestě z města a neoplývala zrovna dobrou náladou. Musela jít koupit látky na šaty pro nějakou městskou puťku, co za ní včera přijela a objednala si u ní šaty, které chtěla mít hotové do týdne. Začala jí tam vykládat, jak přesně mají vypadat, kde mají být zdobné výšivky a další hromady věcí, o kterých nevěděla absotutně nic, ale stejně o nich mluvila, jakoby to všechno sama vymyslela. Nejspíš by pomynula i fakt, že jí tím výstupem ta ženská zkazila narozeniny, protože aspoň dostala nějakou zakázku, ale potom jí nehorázně vytočila tím, že musela mít světlonce růžovou barvu šatů. To jí naštvalo. Nejen, že jí zkazilo všechny plány už jen to, že chtěla mít ty šaty, co nejdříve hotové a tím jí zkazila všechny její plány, ale ještě díky tomu musela jít do města a jak blbec hledat ten správný odstín růžové. Ale už byla našťestí skoro doma a když brzy začne určitě to bude mít zanedlouho hotové a bude se moct zase na pár dní vypařit do indiánské vesničky.
Když už měla na dohled jejich ranč přidala trochu do kroku, aby tam opravdu byla co nejdříve a mohla začít dělat ty pitomé šaty, ale někdo ji předběhl, nějaký pitomec si to okolo ní prosvištěl na koni a zamířil si to přimo ke dveřím jejího domu. Zrychlila krok a po chvíli se rozběhla. Nevěděla, co tam chce, ale, kdyby to bylo náhodou něco důležitého, nikdo by mu neotevřel, protože tam nikdo nebyl, takže musela zrychlit.
Netrvalo jí to kdoví jak dlouho. Za chvíli už procházela okolo kobyly toho chlapa a mířila si to k němu. "Hej! Co tady chcete?" Vyšla po pár schůdcích na malou verandu a položila látky, co nesla na staré dřevěné houpací křelo, na kterém často sedával její otec, když byl doma. Otočila se čelem k tomu chlapovi a snažila se přijít na to, kdo to je. "Dneska tady nikdo není, jen já. Takže, jestli chcete ustájit koně nebo prostě jestli něco chcete, přijďte jindy." Nemluvila moc vřelým tónem, tohle si měl řešit její otec, ona na to neměla náladu, ale teď byl pryč, takže musela aspoň oslovit. Zkoumavě se na něj dívala, ta tvář jí přišla tak povědomá, ale ona si ji nedovedla k nikomu přiřadit. Pak jí to ale došlo. "Ty?!" V očích se jí odrazil chlad a vztek vůči jeho osobě, který se v ní za všechny ty roky, co se jí ani neozval. "Co tady chceš?! Jak si vůbec můžeš dovolit si semka jenom tak nakráčet, jakoby by nic?!" Ani se neotěžovala s tím, aby tišila hlas. Neměla důvod, nechtěla, aby tam byl a už vůbec na něj nechtěla být milá. Začala ho silou strkat k jeho koni. "Už tam nemáš co dělat, už dávno ne! Tak táhni zpátky odkud si přišel!" Nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Když odešel bez rozloučení a pak se ani neozval, myslela, že už zmizel na pořád. Nechtěla ho už znova vidět a navíc ji zastihl nepřipravenou.

Zaslechne hlas, který by mu měl být povědomý. Také je, i když se za těch devět let trochu změnil. Stejně jako její zjev. Dospěla. Při pohledu na ni se musí Jimmy pousmát, protože ji tak rád vidí. Nejraději by ji objal na přivítanou, ale po její smršti slov a zvýšeném hlasu si to rozmyslí. Úsměv z tváře zmizí. "Jo, taky tě rád vidím." Její reakci se nediví, takže se ani nebrání a pouze naslouchá jejímu křiku. "Chtěl jsem Tě pozdravit." To je opravdu důvod, proč sem přišel. Navíc mu dodala odvahu Lou, ale dobrá nálada je tatam. Čekal ošklivé přijetí, ale zas až takhle? Vzdychne a sleduje ji. Mírným pohledem, bez jakékoli výčitky ve tváři. Začne do něj strkat a Jim začne pod tím náprem couvat, aby předešel dalším nepříjemnostem. Jediné, co ho může uklidňovat, je vědomí, že nic neudělal špatně. Že za nic nemohl tak úplně sám. Uklidňuje se pocitem, že to nebyla jenom jeho vina, ale mohli za to rodiče. Za většinu z toho. I za to, že nepsal. On psal, ale dopisy nechodily, jenže to tohle děvče už neví. A on se to dozvěděl nedávno. Možná proto nehodlá použít argument, že to ona byla ta, která se mu neozvala a neodepisovala mu. Sunshine začne dost neklidně ržát a řehtat. Jim si jí nevšímá a hledí do očí Mississippi. Neví, co jí na to má říct. Už by v hlavě nějakou odpověď sesumíroval, ale její další slova ho zasáhnout víc, než by si přál a než by čekal. Už tu dávno nemáš co dělat... Tak táhni odkud jsi přišel. Zopakuje si v hlavě hlavní náplň jejích slov. Vážně nepředpokládal, že ho přijme s otevřeou náručí, ale tohle je extrém. Ne že by byl uražený, ale spíš zklamaný. "Taky jsem Ti chtěl popřát k včerejším narozeninám." Nezapomněl na ně. Samozřejmě že ne. Navíc je má dva dny po něm, takže se mu to i krásně pamatuje.
Neměl rád, když se zlobila. Vždycky z nich dvou byla ta výbušnější a ráznější. Jimmy doufal v to, že se mu to podaří alespoň trochu urovnat. Jeho naděje však byla zadupána jejími předchozími slovy. Snad by řekl, že byla přivázána ke dvěma statným ořům a roztržena vejpůl následkem toho, že se každý rozjel na opačnou stranu. Nemá důvod k tomu, aby tady dále zůstával. Místo toho udělá jen další krok vzad a sáhne si do saka. Vytáhl z něj osm dopisů, které byly převázány dohromady provázkem. "Udělej pro mě aspoň jednu věc." Natáhne k ní ruku s dopisy, u nichž je jasné, že má každý z nich rozdílné stáří, protože některý je hodně zažloutlý a některý už o něco méně. Dokonce je na každém z nich známkaa i razítko. Krom toho nejnovějšího posledního. "Vezmi si to a už se mnou nikdy nebudeš muset mluvit." V jeho obličeji není žádná zášť nebo zloba. Hledí na ni s milým úsměvem, ale celkový dojem kazí smutek, který je patrný v jeho očích. "Kdyby sis to rozmyslela, budu v obchodě nebo u řeky Oakley." Řekne jednoduše a pokud si od něj ty dopisy nepřevzala. Tak je jednoduše hodil na zem a otočil se. Došel ke své klisně a odvázal Sunshine. Neutíkal jako nějaký zbabělec, pouze se chtěl vyhnout nesmyslné hádce. Nasedl na Sunshine a ještě se zahleděl na Missi. "Sbohem." Pozdvihl trochu svůj klobouk na rozloučenou a následně silně pobídl koně a klisna se okamžitě rozběhla a následně zrychlila do trysku, díky němuž dojedou k řece rychleji.
Pokud se Missi rozhodne dopisy přečíst, tak si bude moci všimnout toho, jak se postupně měnil a vylepšoval jeho rukopis a také že se postupně měnil i jeho styl jeho loučení v dopisech. Nepřehlédnutelné je i to, že od prvního dopisu se jejich délka hodně zkracovala.
Dopisy:
Silver Point, 9. února 1868
Drahá Missi,
všechno se seběhlo tak rychle a mrzí mě, že jsem se s Tebou nedošel rozloučit. Když jsme se ten vrátili od řeky Oakley, tak mě odchytl otec. Oznámil mi, že pro mě naplánoval studijní plán ve vedlejším městě. Že odjíždím hned následující den ráno a že si mám okamžitě sbalit. Chtěl jsem se vytratit, ale nedovolil mi to. I přes svou nevoli jsem musel odjet. Tam jsem se dozvěděl, že to plánoval už několik měsíců. Jsem rozzlobený.
Taky se omlouvám, že Ti píšu teprve teď. Učitel je tu dost přísný a lidé, u kterých bydlím, mě neustále zaměstnávají a dohlížejí na to, že se pouze učím. Nebo chodím s panem Henrym do jeho práce, abych se přiučil něco z praxe. Doufám, že se brzy dostanu domů. Silver Point je pěkné město, ale necítím se tady jako doma.
Co je nového? Musíš mi všechno napsat! Přeci je jedno, že tam teď nemůžu být – až se vrátím, budeme spolu zase dělat různé lumpárny, určitě!
PS: Všechno nejlepší k narozeninám! Je škoda, že je s Tebou nemůžu oslavit, ale alespoň ti posílám malý dárek. Snad se ti ten přívěsek bude líbit. Nevyznám se tu ještě tak dobře, abych věděl, kde mají nějaké hezké věci. Navíc nemám skoro žádné peníze, ale snad kožená šňůrka s malým kovovým koníkem potěší.
Tvůj Jimmy

Silver Point, 20. února 1868
Drahá Missi,
i když jsi mi na předchozí dopis neodepsala, rozhodl jsem se Ti napsat další. Líbí se ti dárek? A jak se daří? Zajímá mě, jestli se něco za těch několik dní ve městě změnilo. Také mi dost chybí koláče, které nám vždycky nosívala tvoje maminka, když jsme se vrátili unavení po jízdě na koni. Což mě přivádí k myšlence – jak se má Caesar? Stýská se mu po mně alespoň trochu? Chybí mi ten jeho měkký čenich a také to, jak se jeho hnědá srst vždycky leskla na slunci.
Učitel říká, že se možná budu moci v srpnu vrátit do Little Creak a navštívit své rodiče. Prý jsem dobrý student, a že by prý na mě byl otec pyšný. To si sice nemyslím, ale představa je to krásná.
Ještě jsem neměl možnost prozkoumat okolní prostředí, protože většinu času trávím v práci s Henrym nebo ponořený v knihách. Je to vyčerpávající, ale čím dříve dokončím studium tak se vrátím.
Dnes jsem u Henryho v obchodě uviděl krásného koně a rozhodl jsem se, že ti ho zkusím nakreslit. Nejsem moc dobrý kreslíř, takže každý pokus o nakreslení jeho statného těla dopadl katastrofálně. Doufám, že se nebudeš zlobit, že ti ten nákres nedodám. Ale upřímně? Vaši koně jsou stále mnohem hezčí.
Odepiš brzy,
Tvůj Jimmy

Silver Point, 30. června 1868
Drahá Missi,
proč nereaguješ na mé dopisy? Stalo se ti něco? Nebo se na mě tolik zlobíš? Omlouvám se za všechno, ale opravdu to nebyla má vina.
Doufal, že budu moci navštívit Little Creak, ale učitel mi dneska oznámil, že otec chce, abych po celou dobu studia byl tady v Silver Pointu. Byl jsem rozzlobený, ale nemohu proti tomu nic dělat. Otec je tvrdohlavý, vždyť ho znáš.
Snad se brzy uvidíme,
Tvůj Jimmy

Silver Point, 1. ledna 1869
Drahá Missi,
kdo by to byl řekl, že už za měsíc to bude rok, co jsem odjel? Žádný dopis mi od tebe zpátky nepřišel, ale to nevadí. Určitě máš spoustu práce a já tě od ní samozřejmě nechci vytrhovat a chápu to. Mně se také kupí povinnosti, ale i tak jsem myšlenkami stále doma. Zajímá mě, jak se máš a jestli jsi v pořádku. Také nezapomeň pozdravovat rodiče a bratra!
Nevím, jak budu moci psát, takže posílám dárek k narozeninám předem. Chtěl jsem ti už předtím něco nakreslit sám, ale nezvládl bych to, tak jsem jedné malířce popsal Tvého koně a ona ho potom namalovala do toho rámečku. Chtěl jsem nějaký velký, aby sis ho mohla někam pověsit, ale neměl jsem dost peněz. Snad Tě i takový malý obrázek potěší. Všechno nejlepší.
PS: Krom pozdravu také nezapomeň na tvého parťáka v každé lumpárně.
Tvůj Jimmy

Silver Point, 5. května 1870
Drahá Missi,
mrzí mě, že se mnou nekomunikuješ, ale očividně s tím nic neudělám. Navštívit Little Creak nemohu a ještě dlouho nebudu moci. Snad mě potom ráda uvidíš.
Jimmy

Silver Point, 9. září 1873
Ahoj Missi,
dokončil jsem studium, ale do Litttle Creak se vracet prozatím nebudu. Pracuji v obchodě Henryho a piluje své dovednosti.  Ještě nevím, jak dlouho tu zůstanu, ale pokud budeš chtít, můžeme se domluvit na tom, abych Tě přijel navštívit já doma nebo ty bys přijela sem. Nebudu na Tebe tlačit, rozhodni se a verdikt mi napiš v dopise.
Jim

Silver Point, 25. listopadu 1875
Missi,
mrzí mě, že jsem od Tebe nedostal ani jediný dopis. Stále nechápu důvod. Chápu, že jsi musela být rozzlobená po mém náhlém odjezdu, ale je trochu kruté se mi ani jednou neozvat. Měl jsem strach, že se Ti něco stalo. Nebudu Ti už nadále psát, protože si přijdu jako otravný tvor, kterého bys chtěla rozšlápnout. Navíc Tě jistě unavuje číst neustále dokola řádky písma, které jsou prakticky stále o tomtéž. Možná se někdy vrátím.
Jim Simmons

Little Creak, 9. února 1877
Milá Missi,
tenhle dopis Ti píšu pro případ, že mě nebudeš chtít vyslechnout, což také předpokládám. Po mém návratu jsem se zdráhal Tě navštívit, protože jsem si myslel, že mě už nechceš vidět. Teprve před pár se mi matka přiznala, že každý dopis, který jsem Ti poslal, schovala. Nevím, jak se jí to podařilo zařídit, ale hlavní je, že mi ty dopisy dala. Nechtěla, abych si s Tebou psal, protože jsi na mě prý měla špatný vliv. Což koneckonců vlastně byla pravda, ale to mi vážně nevadilo. Alespoň jsem si užil spoustu legrace. Neměj jí to, prosím, za zlé. Pouze je přehnaně ochranitelská. Ale neměj strach, nečekám odpuštění a koláč na přivítanou. Dopřeju ti klid, nechám tě být a nebudu se s tebou bavit, pokud si to budeš přát.
S pozdravem
Jim

Uchechtne se nad jeho slabým argumentem, proč by tam měl být. Přejede si jazykem po zubech a dívá se mu do očí. Neodpovídá hned, snaží se v hlavě sesumírovat nějakou odpověď. Kouká na něj trochu nevěřícně. "A co?! Mám se zbláznit z toho, že si Jim Simmons po devíti letech vzpoměl, že existuju?!" Pořád křičela, nechtělo se jí ani věřit, že se nevzmohl na nic lepšího než, aby se vymluvil na její narozeniny. Ano, docela ji překvapilo, že by se vůbec obtěžoval, ale pro tuto chvíli jí to bylo jedno. Dívala se na něj a jediné, co mohl v její tváři zahlédnout, byl vztek. Rizí a nefalšovaný vztek, co v ní dřímal devět let a šetřil se jen a jen na tuto chvíli, aniž by sama věděla, že v ní dřímá. Sleduje, jak ze saka vytáhl nějaký balíček obmotavá šňůrkou. "Proč bych pro tebe měla něco dělat?!" Nechtěla pro něj hnout ani prstem, natož pro něj udělat něco, co si přeje. Její oči ulpěly na ruce s balíčkem, co se k ní natahovala. Poslouchala jeho slova. Nebyla si jistá, jestli ho už nikdy v životě nechce vidět. Ovšemže teď by nejradši viděla jeho záda, ale něco hluboko uvnitř ní ho nechtělo ztratit. "Já si od tebe nic brát nebudu." Vidí v jeho očích smutek, ale oplátkou se mu dostává jen vztek a roky nahromaděná zášť vůči němu. Naslouchá jeho dalším slovům a ve tváři se jí zrcadlí posměch promíchaný s nezájmem. "Jo, to se určitě stane." Stála si pevně na tom, že ho nechce vidět, pro tuto chvíli. Když mu došlo, že si od něj ten balíček nevezme, hodil jí ho k nohám a rozešel se k tý svý kobyle. Nasedl na ni a ještě se s ní rozloučil, jaká to novinka. "Tak už vypadni." Už jí nestál ani za to, aby křičela. Potom konečně odjel.
Chvíli tam stála a přehrávala si to, co se tam stalo. Moc dlouho jí to ale nevydrželo a pak se sebrala a rozešla se domů. Už se chystala otevřít dveře, když zabloudila pohledem k balíčku, co tam po něm zůstal. Nedalo jí to a došla pro něj. Poté vzala metry té pitomé růžové látky, vešla dovnitř a pořádně za sebou práskla dveřma. Balíček mrskla na stůl a šla do místnosti, jež byla jejím pokojem a zároveň i pracovnou, aby se nachystala, že začne šít šaty pro tu městskou husu. Nemohla si ale pomoct a musela jít pro ten balíček. Chvíli seděla u stolu a sledovala ho. Bylo to úmorné. On věděl, že, když jí ho tam nechá, nevydrží to a otevře to. Nakonec ji balíček s neznámým obsahem zlomil. Byli v něm dopisy. Každý vypadal různě starý, některé byli zažloutlé a ošoupané a některé vyhlížely, jakoby je někdo psal teprve nedávno. Ani neměli známky po tom, že by někdy byli otevřeny. Ztěžka polkla, doufala, že, ať bylo v dopisech cokoli, nebylo to nic na způsob loučení. Ale to byla jen marná naděje.
Prvně otevřela dopis s nejstarším datumem. Vyndala se staré obálky papír a spatřila důvěrně známý rukopis. Drahá Missi, všechno se seběhlo tak rychle a mrzí mě, že jsem se s Tebou nedošel rozloučit. Očima sjížděla po papíře a pozorně si četla slovo od slova. Chtěl jsem se vytratit, ale nedovolil mi to. I přes svou nevoli jsem musel odjet. Četla dopis a jakoby slyšela, jak to vedle ní říkal její, tehdy čerstvě šestnáctiletý, kamarád. Slyšela jeho nedospělý hlas a vzpomínala, jak se plánovali na den mezi jejich narozeninami vytratit a vylézt na Osamnělou horu. Tolik se toho za tu krátkou dobu seběhlo. Začalo ji mrzet, jak se k němu chovala, ale proč jí ty dopisy neposlal? Četla dál. Psal, jak se nemohl dostat k tomu, aby jí napsal, protože ho prořád zahlcovali úkoli. Trochu z ní opadl vztek a objevil se u ní lehký úsměv. Přemýšlela, co by mu napsala, kdyby jí bylo osmnáct. Nejspíš by napsala o svém malém dobrodružství s indány a o své mamince, ale to byla jen zbytečná úvaha a nic na tom nezmění. Vrátila se zpět k dopisu. PS: Všechno nejlepší k narozeninám! Nevěděla, jestli se má usmívat nebo se nenávidět za to, že se mu taky nepokusila napsat dopis, stejně by nevěděla kam ho psát, ale nakonec by to mělo stejný efekt. Když dočetla odložila psaní stranou a podívala se do obálky. Vylovila dárek přesně podle jeho popisu, malý kovový koník na kožené šňůrce. Pověsila si jej na krk a netáhla se po dalším dopise.
Začetla se do druhého dopisu a její oči rychle projížděli papír. V očích se jí začnou hromadit slzy při zmínce o její mamince, takže to nevěděl. Nevěděl, že ten den umřela a ona mu celou dobu zalívala, že za ní ani jednou nepřijel, když se o tom odslechl, ale nikdy mu to neřekl. Nechtěla ale plakat, tak zaplašila slzy mrkáním a zase se položila do čtení. Jak se má Caesar? Koutky se jí zvednou při zmínce o jeho koni. Od doby, co odešel, už sice nebyl moc veselý, ale byl to skvělý kůň. Četla dál a usmála se, když psal, že jejich koně jsou stejně krásnější než ti v Silver Pointu. Ale zároveň nechápala, proč tam psal, že přijede a ani se neukázal a taky neuměla si vysvětlit, proč se jí ptal na to, že mu neodepisuje, vždyť jí ty dopisy ani neposlal. Hlavou se jí honilo moc myšlenak naráz a radši se posunula k dalšímu dopisu
Opravdu přestávala chápat, proč jí ty dopisy nechodily, on jí je evidentně posílal a s káždým, který napsal si nejspíš čím dál tím víc myslel, že ho nenávídí. Bylo jí líto, že mu nemohla odepisovat a že si myslel, že mu nechtěla odepsat, protože se na něj moc zlobila. A nesnášela jeho otce za to, že mu nedovolil sem přijet.
Další dopis v sobě opět nesl něco víc než jen kus papíru. Zalovila v obálce a rozhodla si, že si prvně přečte, co píše a až potom se podívá, co jí poslal s dopisem. Měla rodost, když se v tom dopise psalo, že se na ni nezlobí. Zase ji trochu zaskočilo, když napsal rodiče, namísto otce a bratra, ale nechtěla dovolit, aby ji to rozhodila, tak četla dál. Dočetla se, že v obálce měl být předčasný dárek k jejím devatenáctinám narozeninám, které značně promeškal, ale i tak ji po těch letech potěšil. Neotálela a vyndala rámeček s obrázkem své první a nejmilovanější kobylky. Vypadala úplně přesně, jak si ji pamatovala. Díky tomu se na chvíli donutila vztát od stolu a šla obrázek spěšně pověsit do svého pokoje.
Další tři dopisy už na ni ale působily zcela jinak. Nejen proto, že jejich obsah zněl smutně, protože si myslel, že mu nechce odepisovat, ale hlavně proto, že nepsal Tvůj Jimmy. Bylo to pro ni jako rána pod pás. Prvně se dozvěděla, že se na ni nevykašlal a potom ho začala pomalu ztrácet, protože si myslel, že na něj kašle ona. Trochu jí zvedlo náladu, když v jednom dopise psal, že by se mohli navštívit, ale další dopis ji naprosto odrovnal. Obsah toho dopisu se jí dotkl ze všech nejvíce. Nevěděla, proč jí ty dopisy nechodily, ale nenáviděla se už jen za to, že se nesnažila zjistit, jestli existují. Zamrzelo ji to, že napsal, že tenhle dopis je poslední, ale úplně nejvíc se jí zarylo do mysli, když napsal Jim Simmons.
K přečtení dalšího dopisu se musela přemlouvat. Nevěděla, co se v něm píše, ale nečekala nic pěkného. Nakonec ho ale otevřela a rychle si ho přečetla. Ten dopis ji donutil jednat. Rychle vyběhla z domu a hlasitým hvízdnutím přivábila svého nověho koně. Dostala ho od šamana té indiánské vesničky, do které tehdy zabloudila. Otci, bratrovi a celkově každému říkala, že je ti Pinto, protože měl hnědé fleky, takže tak ostatně i vypadal, ale pravda byla, že to byl Mustang. Krásný bílohnědý hřebec s hnědou hřívou a ocasem, kterého dostala před rokem, když přišla o Medison. Byla zrovna ve vesnici, když dostala koliku a už ji nerozchodila. Chvíli trvalo, než si na sebe zvykli, ale teď už přiběhne k ohradě jenom, když hvízdne. Rychle otevřela, aby mohl West Wind vyjít ven a opět zavřela. Nezdržovala se tím, že by mu nandavala sedlo a spěšně se na něj vyhoupla Chytila se hřívy a pobídla ho. "Jeď!" Nemusela ho ani přemlouvat, aby kvapně zrychlil do trysku. Sázela na to, že Jim bude na tajném místě u řeky, kterému jednou ukázala, i West Wind ho znal, takže, jakmile poznal směr, Ještě přidal a během chvíle byli tam. Slezla z něj skoro ještě za jízdy a rozhlížela se všude kolem, jestli neuvídí Jima. Nevěděla, co by mu měla říct, ale chtěla se aspoň zkusit omluvit za to, jak se chovala. Nikde ho ale neviděla. "Jimmy? Seš tady?" Možná se zpletla, možná měla jet do toho obchodu, i když nevěděla, co za obchod měl na mysli. Stála tam, ale po chvíli si sedla na zem a čekala nebo spíše doufala, že se ozve.

Tohle místo mu ukázala Missi, když byli ještě dětmi. To už je nějaká řádka let zpátky a on cestu samozřejmě nezapomněl. Proč by to také dělal. Seskočí z hřbetu své kobylky a sundá si klobouk. Vhlédne k nebi, ale nakonec ho cosi donutí zavřít oči. Snad neúnosný tlak myšlenek na stěny jeho lebky. Svírá neustále otěže Sunshine, ale nakonec je přiváže k větvičkám blízkého keře. Nevěří jí natolik, aby ji nechal volně. Co kdyby se najednou rozhodla utéct? S vodou? To by také mohl být jeho konec, kdyby ho něco svedlo z cesty. Těžkým krokem dojde k břehu řeky. Klekne si a klobouk položí vedle sebe. Vodu nabere do dlaní a chrstne si ji do obličeje. Doufá, že tekutina ochladí jeho horkou mysl. Všechna její slova by se dala přirovnat ke spoustě jehlic. S každým dalším se do jeho těla nekompromisně zabodávala další jehla stále hlouběji a hlouběji a další a další se přidávaly. Nemůže jí nic vyčítat, ale i tak se z jejích slov nedokáže otřepat. Ty dopisy jí tam nechal schválně. Moc dobře ví, že je zvědavá a otevře je. Ale co když ne? Přijde o dobrou kamarádku. Byla bez něj devět let a on to taky zvládl. Tak by se jeho život ani tolik nezměnil. I když je pravda, že tady by ji vídával. Ne jako vSilver Pointu, kdy měl plnou hlavu ostatních věcí a Mariany. Opře se dlaněmi o zem a nadechne se. Nakonec se zase zvedne a sebere klobouk ze země. Drží ho v ruce a zaslechne vzdálené volání svého jména. Nezastavil hned, jak sem přijel, ale popojel ještě o kus dál. Sám ani neví proč. Otočí se trochu nevěřícně tím směrem, protože jasně rozpozná hlas, který ho před nějakou chvílí zasypal spustou nadávek a výčitek. Sunshine vycítí přítomnost dalšího koně a začne hlasitě ržát a hrabat kopytem. "Shht, holka, klid." Pokusí se ji uklidnit. Ne proto, aby jeho pozice zůstala utajená,ale z toho důvodu, že sebojí, že by mohla ten keř vyškubnout a utéct.