Little Creak

Pěšky, bez doprovodu svého věrného koně, procházel ulicemi Little Creaku, muž, kterému nemohlo být jistě více, než pětadvacet let. V očích starých pardů byl zelenáčem a holobrádkem, který jistě neuměl pořádně nic. Stačilo jim jen pohlédnout na jeho ruce, aby jej velice snadno odsoudily jakožto někoho, kdo jistě nemohl být jen tak k ničemu dobrý. Nikdo ani vzdáleně nepodezíral někoho takového, že by byl vůbec schopen nějakých krádeží nebo přepadávání. Proč taky? Vždyť mu ty podobizny nebyly ani zdaleka podobné! A jistě ani pořádně neuměl držet zbraň! V takových ručičkách, no děte! Vzdáleně naslouchal tomu smíchu a snad i tušil, co bylo jeho důvodem, ale rozhodně neměl potřebu se o něj starat. Prsty, které byly pokryty mozoly, nahmátl krempu klobouku, aby si jej mohl více stáhnout do čela, zatímco očima zcela nezaujatě, možná až trochu otráveně, přelétl lidi, které míjel. Mnozí z něj jej neznali, nebyl pro ně ničím výjimečný, žádný hrdina nebo hledaný bandita, za jehož skalp by dostali hromadu peněz. Kdyby jen tušili, určitě by se přetrhli. Ale zatím nikdo neměl nejmenšího tušení, žádný důkaz. Byl volný, volný natolik, aby nebyl pronásledován. Každý jeho krok rozvířil prach za jeho patami, ale ani tomu nevěnoval nejmenší pozornosti. V Little Creaku se teď nějaký čas nezdržoval. Jezdil od místa k místu, občasně přepadával, kradl a snažil se brát tak, aby měl všeho dostatek. I přes to na něm však bylo jasně znát, do jaké společenské vrstvy patřil. Ale rozhodně tu nebyl jediný, rozhodně tu nebyl jediným zelenáčem, který vypadal, že teprv před pár lety začal chodit, jak si z něj občas někteří utahovali. Nepřitahoval zase tolik pozornosti, což mu vyhovovalo. Sic se občas obával, že by jej někdo mohl poznat nebo odhalit, ale dnešek tím dnem rozhodně nebyl. Znuděný pohled mu později padl na dveře do Saloonu, přesně do takového, který vždy tak rád navštěvoval. Menší ušklíbnutí a později vykročení směrem k podniku bylo jasným důkazem, že se těšil až projde těmi dveřmi a nalezne nějaké to volné místo, kam by mohl sklouznout. Dá si nějaké pořádné pití, zapálí si, a co pak? Možná si i zahraje nebo si vyhlídne nějakou společnost na zbytek večera. Byl přeci tak volný a zatím mu ještě nikdo nediktoval, co by měl dělat. Zvláště, když žil tak, jak žil. Když se přiblížil, ještě se ohlédl přes rameno, než rukama vrazil do dveří, aby mohl následně projít dovnitř, přičemž mu téměř okamžitě do obličeje vrazí známý pálivý pach alkoholu a kouře. Smích a pobavený hovor se rozlíhal celým prostorem, který zběžně prolétl očima, než se rozešel směrem k baru, zatímco z tabatěrky lovil jednu z poměrně podařeně ubalených cigaret. Pohledem přitom zavadil i o jeden z plakátů, který sliboval odměnu za dopadení neznámého střelce. Trochu se ušklíbl, než nahmátl konec cigarety, který si následně vložil mezi rty a svou pouť zakončil u okraje baru.

Tak tohle je ten slavný Little Creak? První myšlenka spatřila světlo světa v momentě, kdy dostavník přibrzdil za hlasitého zaržání koní tahnoucích povoz. Oč zbarvené nebeskou modří nejjasnějšího nebe přelétnou první domy v zorném poli, tichý povzdech unikne zpoza jemně pootevřených plných rtů, z jakých si muži toužili uloupit polibek. Nic moc. Zhodnocení zlehka nakrčí mladé ženě nosánek, odraz pravdy je však rázem zakryt maskou falše a hereckého projevu, s jehož plným nasazením bude čelit novému městu, novému životu spojeného s novou identitou - Darcy Galloway. Dveře dostavníku se s klapnutím otevřou, ručka skryta za látkou krajkové rukavičky něžně vklouzne do dlaně mozolnaté a sedřené od věčného držení uzdy, nabízené kočím, s jehož pomocí drobná blondýnka vystoupí do paprsků slunce. Prašná cesta křupe pod nohama, alespoň že ten prach se nezvedá nijak vysoko, aby s radostí štípal v očích. "Děkuji," s krátkým dovětkem přijde i milý úsměv, jímž se odvděčí práci vozky snášejícího ji kufr k nohám. "Nevíte, kde bych zde našla nějaký hotel nebo-... Chmmm..." Věta nedokončeně zůstává viset ve vzduchu po prásknutí, s nímž se koně dají do poklusu, nechávaje mladě vyhlížející ženu na místě, aniž by jí kdokoliv poskytl rady. Ramena napětím poklesnou, v očích probleskuje vztek. "Klid, Darcy. Jsi v novém městě, začínáš nový život jakožto..." Pohled klesne na švihácky vyhlížející šaty působící draze nejen od pohledu ale i po doteku s materiálem. Investice, která se jí měla vyplatit, aby se na ni nelepila špína a odpad západu ale naopak - aby si mohla najít další partii, kterou podvede, ačkoliv utíkat? Ne, nebavilo jí to. Neshledávala v tom žádnou zábavu, snad poprvé, podruhé ano, ale poté? Jen samé starosti, obtíže, které se jim vracely plnou silou, surově podkopávajíc nohy jako laso hozené pravým kovbojem. Holka jako ona však sotva mohla vést poklidný život na nějakém ranči, kde by čekala na manžela, až se vrátí domů, rodila mu děti a dožila se vysokého věku.
Krůpěj potu stékajícího po šíji upozorňoval na parné slunce, jehož paprsky se nemilosrdně opíraly do nové atrakce ve městě - jí samotné. Nenápadná pobídka k tomu, aby vyhledala hotel, nějaké místo na přespání než rozehraje svou hru. Kolena poklesnou, prsty se obemknou kolem poutka kufříku, s jehož pomocí působí tím správným cestovatelským dojmem, zatímco se boky zavlní v krocích, jimiž si to směřuje přes úzké náměstí, oči zastíněné ozdobným kloboukem lehce staženým do čela. Snad aby si její tvář hned tak někdo nespojoval s podobenkou připíchnutou na dřevo u šerifovy kanceláře, ačkoliv několik rozdílů by se přeci jen našlo. Kroky zamíří do jednoho podniku, vyhrazeného z velké části alkoholu, kartám, tabáku a lehkým holkám - místnímu saloonu. Tam se informace získávají snadno a Darcy si tak alespoň obhlédne obyvatele tohoto městečka těžícího z pověsti a síle stříbrných dolů. Loket strčí do vrátek při vstupu, protahujíc štíhlé tělo dovnitř, ačkoliv je na každém pohybu znát, že plahočení s kufrem je pro ni novinkou. Ten se nakonec ocitne na dřevěném barovém pultu, zatímco žena, ignorujíce prozatím své okolí, se vyhoupne na jednu ze stoliček, stahujíce si rukavičky z prstů. "Vodu... A whiskey." Ač dáma, na divokém západě se pije a Darcy se to naučila více než dobře. Klobouk je složen na kufr a mužům se rázem naskytne pohled na plavovlasou dámu s nejistým pohledem a napětím v zádech, zatímco se potýká s kabátkem, jehož knoflíky se pokouší rozepnout. "Barmane, mohl byste mi prozradit, kde zde najdu slušné... mhm... ubytování?"

Ledově modré oči přelétly osazenstvo baru. Pár bohatých pánů, pár chudáků, kteří měli do kapsy stejné hluboko, jako on sám, pár místních štamgastů. Sem tam mezi nimi rozeznal i někoho, kdo byl v Little Creaku pro něco známý. Ať už pro konání dobra, místy pro konání zla. Hrubé prsty, které už dávno ztratily svou dětskou jemnost, uchopily klobouk, který nechal sklouznout z hlavy, až za jeho krk, kde zůstal, zavěšen na provázku, který jej jistil, když uháněl na svém koni prérií. Prsty druhé ruky zavadily o sirky, které rozevřel, aby zevnitř mohl uzmout jednu, kterou již viditelně zažitým gestem rozžehl o nehet palce, a jakmile hlavička zápalky zasyčela, zatímco se okolí provonělo pachem typickým pro síru, jednoduše zažehl konec ručně balené cigarety, ze které okamžitě potáhl a s tím si do plic, už tak prolezlých pouštním prachem, vpustil kouř. Nevypadal však, že by se tím zatěžoval. V jeho mladé tváří se neobjevil ani náznak po znechucení - vidno to rozhodně nebyla první cigareta, kterou měl. Tabák mu v ústech zanechával svou specifickou pachuť, které se nedalo zbavit pouhým polknutím. Jeho tělem však prostupoval prach, alkohol a kouř, jakoby byl jeho běžnou součástí. Do luxusu lidí z vyšší vrstvy měl rozhodně daleko. "Whiskey. Dvojtou," oznámil, svíraje mezi rty ubalenou cigaretu, což se lehce podepsalo na jeho mluvě i přízvuku. Jakmile tabatěrka zmizela v kapse vesty, do prstů zachytil bankovku, značně zmuchlanou, načež ji pozvedl tak, aby ji hostinský měl šanci hned spatřit. "Něco na tu sekeru z minula," prohodil nakonec s menším úšklebkem, načež nechal papírovou bankovku klesnout na barový pult, aniž by jí věnoval jediný další pohled. Koutky rtů se mu líně pozvedly v úsměvu, což jeho tváři dodalo něco na té staré, časem ztracené, chlapecké grimase. Působil sebevědomě, jako někdo, kdo si je svým jednáním více, než jist. Ne, že by tu byl dvakrát známý, ale minimálně hostinský měl nějaké tušení o Billym, který sem občas skočil, zahnat žízeň nějakým pořádným chlastem a občasně si zahrát; mladým klukem, který pracoval, kde to šlo, ale i tak měl do kapsy hluboko. Ani on - hostinský, ke kterému se vždy muselo donést plno drbů - neměl nejmenší potuchy, že Billy rozhodně nebyl mužem bez druhé, mnohem hrozivější, tváře. Zatím pro něj byl tím samým uchem, jako pro ty chlápky tam vedle - nezmarem, který se dost možná do třicítky uchlastá nebo se nechá odkrouhnout někým kvůli dluhu. Anebo jen tak. Taková pravá přestřelka zase nebyla ničím neobvyklým. Mohutná ruka sebrala bankovku, a zatímco ji muž prohlížel, mladík se v myšlenkách vrátil k místu, kde přepadl toho bohatého chlápka s jeho posluhovači. Škodolibá stránka v něm se zatetelila blahem, když v očích bohatýra viděl ten strach a obavy o vlastní naprosto nicotný život, který mu jen zlepšovalo penězmi vystlané bidýlko. "Všechno," zabručel hostinský, čímž Billyho vytrhl z vlastních myšlenek. Jeho hrubý hlas, a pak také rána kufru, který dopadl na desku baru. To jej donutilo odvrátit pohled od mohutného muže a zahledět se na křehkou postavu mladé ženy, která si objednala poměrně odvážnou objednávku. I její dotaz jej přesvědčil, že je ve městě jistě jen pár chvil. Vždyť i z jejího oblečení vyzařovala novota.  Pomalu pozvedl prsty, aby sevřel cigáro ve dvou prstech a tím jej oddálil od svých rtů, vyfukujíce kouř. "Takže i do Little Creaku se občas zatoulá někdo nový? To je mi novinka. Zatim sem měl dojem, že odsud lidi spíše utíkají," ušklíbl se, zatímco do ruky zachytil sklenku s whiskey. Jeho slova nebyla vyloženě posměšná, ale rozhodně to ani nebyla slova dvakrát vhodná na uvítání. Ale to mu mohlo být taky jedno. Ta žena vypadala, jakoby si jen spletla místo. A dost možná i město.

Znala své místo - role křehké ženy potřebující ochranu se stala jejím popisem již před hodně dlouhou dobou, neboť v tomto světě přežijí jen ti nejsilnější. Ti, kteří se adaptují a využijí svých talentů, ať už pochází odkudkoliv. Darcy pokaždé vsázela na svůj vzhled dívky s nevinnou tváří, mladé ženy v novém městě, dámy v nesnázích. Chování se stalo hrou, jen jakousi divadelní rolí, do níž se převtělila s grácií a noblesou prvotřídní herečky, jíž unikne jen pár zaškobrtnutí. Věděla, jaké ženy imponují mužům - silné, jisté si v kramflecích, co se zbraní a jízdy na koni týče, nezávislé a nedobytné, stejně jako ty, které potřebují ochrannou ruku, záštitu silného těla, za nímž se mohou schovat. Byla to hra na mužské ego - podupat nebo vyzdvihnout a ani jedno je nenechalo chladné. Plné rty narůžovělého odstínu se na okamžik stisknou, nosem natahujíc štiplavý odér tabáku, pozůstatek to z dýmu volně ubalených cigaret, hledaje pohledem podporu v barmanovi obsluhujícím za pultem. Nic - typické. Oči sklouznou směrem, odkud se ozval hlas se škodolibou, zřejmě i dosti zvědavou poznámkou, němě se tázající na její původ a základní informace. Tvář lehce stočená, modrý pohled přelétne napůl ostražitě, na větší polovinu zvědavě muže po svém boku - původce onoho rýpnutí do její maličkosti. Skoro jako by ji pohled na něj znervózňoval, se opět otočí čelem k barovému pultu, ruce mlčky složené v klíně, kde si jemně pohrává s dlouhými prsty hodné klavíristky nebo učitelky na housle. "Možná je jejich důvodem, pro opouští toto město, jistý nevychovaný muž, který neumí dámu slušně pozdravit." Poznámka vylétla bez skrytých či očividných úsmyslů, jednoduše její tendence nedávat si pozor na jazyk, díky čemuž mohla snadno přijít k újmě. Na druhé straně, kdo toužl ublížit její andělsky nevinné tvářičce, ačkoliv měla na svém kontě víc vrubů než kdejaký bandita? Všechny ty podvody, okrádání, změna identit, s nimiž obehrávala každého byť jen trochu majetného muže - to vše se na ní podepsalo natolik, že si pro adrenalin kolující žilami dovolila otevřít pusu a vypustit z ní rýpavou poznámku na adresu prvního prudiče, jemuž se dostane do spárů.
Ramena zůstávají napnutá v jakémsi podvědomém očekávání zpětného útoku, možná ještě ostřejšího a nejenom verbálního, který by ji měl zastrašit, snad i připravit se omluvit. Štěstí, že hostinský rozmázne možný počínající spor hlubokým hlasem. "Můžete si pronajmout pokoj nahoře, ale chlapi vás nenechaj na pokoji. Tohle nebo zavšivenej hotel při konci cesty vedle hokynáře." Nabídky byly podány stylem, kdy ani jedna nezněla jako výhra. Buď bar plnej chlastajících chlapů, kteří se rádi pobaví se ženskou na klíně, věčně vyvolávající rvačky a přestřelky, jak už to na divokém západě chodí, nebo hotel, z jehož hrubého popisu usoudila, že mnohem bezpečnější je spaní pod širákem. "Ach tak..." Počáteční nejistota se do tváře vrátí, tohle zažívala v každém městě - onu nejistotu nově příchozího člověka, který tu nic nezná a neví, jak se orientovat. Prsty přejedou po šíji než před ni barman postaví sklenku zlatavé whiskey, v níž smočí rty a následně i vyprahlé hrdlo. Lok na kuráž, co jí má pomoci se rozmyslet. V Little Creaku by ji Jessie určitě nehledal, je to sousední město, příliš blízko jemu a proto i ten nejchytřejší tah. Možná by přeci jen měla jít do toho hotelu, jenže v momentě, kdy se začne otáčet a ohlížet přes rameno, ji pohledy upřené na ni donutí ztuhnout a navrátit se do výchozí pozice - celým tělem čelit barovému pultu a vystaveným lahvím alkoholu. Tohle nebylo dobré a Darcy netušila, jak z toho ven. "Vezmu ten pokoj tady."

Nesnažil se hrát si na hrdinu, gentlemana nebo nějakého zbohatlíka. Nic nepředstíral, byl sám sebou, bez vší té přetvářky a snahy být někým, kým ani zdaleka nemohl být. Choval se podle toho, kam patřil, což se projevovalo na každém jeho slovu i gestu. I kdyby nikdy svou tvář nezahalil za tenkou látku šátku, nejspíše by z něj nebyl starosta, či šerif. Byl by stále ten muž, který vyrostl na chudé farmě s chudými lidmi. Jediný, kdo se měl lépe, byla Dolores, ale Billy si moc dobře uvědomoval cenu, kterou za to musela zaplatit. Nelíbilo se mu to o nic víc, než přehrávání těch rádoby důležitých úředníků a mocných pánů, ale nemohl ji jen tak zachytit do svého držení a unést pryč, když stejně nebylo kam. Mozolovité prsty opět zachytily nedopalek, který oddálil od rtů a naučeným pohybem jej típl na určeném místě, pozorujíce stoupající stužky dýmu, které jej donutily se poušklíbnout, stejně jako slova té ženy, která se na něj přeci jen rozhodla zareagovat. Neodpovídal hned, nebyl přeci povinen, a jak se zdálo, ona nikam nepospíchala. Byla tam jako v pasti, laň lapená mezi lovce. Tak lehce by jim neproklouzla, rozhodně v tom, co měla na sobě. Dlouhé prsty sevřely sklo sklenky, kterou protočil v prstech, zatímco sledoval nazlátlou tekutinu, jak se převaluje z jedné strany na druhou, tříštíc se o ne příliš dobře vyleštěné stěny sklenky.  V pasti stejně jako ta whiska, pomyslel si, načež do sebe převrátil celý obsah skleničky a tu bez přílišného citu odhodil na barový pult, než tvář opět pomalu stočil k Darcy. "Že by tomu muži věnovaly až tolik pozornosti, aby jim stačil zošklivit pohled na celé město? Měl jsem za to, že takové dámy, jako vy, budete vyhledávat a dávat na rady zcela jiných mužů," prohlásil, teď už možná více výsměšně, načež si prsty přejel po tváři, která byla hrubá a lehce zašpiněná od prachu, který byl na divokém západě snad všudypřítomným. Jak tak naslouchal jejím slovům, a pak slovům hostinského, který mluvil svým nakřáplým, přesto však dostatečně hrubým, hlasem, zamyslel se a hlavu naklonil zlehka ke straně. "Ale když už jsem měl šanci se ujistit, že mě budete poslouchat... ten hotel jistě nebude ničím, kam byste chtěla jít. Leda, že byste byla ochotná přijat za své spolubydlící i šváby," zasmál se tomu, přičemž poslepu nahmatal vrch tabatěrky, kterou brzy vytáhl na světlo světa, aby ji mohl otevřít a překontrolovat její obsah. Balenky mu ubývaly poměrně rychle, přesto však potlačil chuť si povzdechnout, postěžovat si nad jejich absencí, načež prsty nahmatal jednu z posledních cigaret, kterou si vložil do koutku rtů, aniž by ji zatím zapaloval. Chvíli jen tak nahlížel dovnitř, než tabatěrku posunul směrem k Darcy. "Bude tohle na uvítanou stačit? Tohle a sklenička na můj účet," pronesl nakonec bez nějaké obavy z toho, že by byl odmítnut. Zažil toho tolik a viděl více, než chtěl, tudíž nepředpokládal, že by jej Darcyina odpověď nějak překvapila nebo vyvedla z míry. A koneckonců, zábavu si pak mohl najít kdekoliv jinde.

Nesnášela připomínku své závislosti na mužích, neboť bez nich by to sotva někam dotáhla - rozhodně ne dál než před práh bordelu, v němž si prožila většinu svého dětství a dospívání. Darcy se řadila k té valné většině žen, jež se bez mužské společnosti ve svém životě neobejdou. Potřebovala nejen jejich ochranu ale i jistotu do budoucna, kterou často sama zhatila - jako například u svého posledního manžela, jemuž utekla a jehož jméno stále ještě nosila, ač se nyní mohla chlubit jinou identitou. Rty se na okamžik stisknou, získávaje nádech úzké linky uražené paničky, která odmítá jakkoliv zareagovat, ačkoliv její povaha? Ne, ta jí nedává moc na výběr a dívka se nechává strhnout svým postojem svobodomyslného, naivního děvčátka. "Když vám černá kočka přeběhne přes cestu, taky si jí všimnete. Vy nejspíš přinášíte stejně smůly." Koutek rtů ucedí prachsprostou odpověď, příliš drzou poznámku, s níž by snadno mohla skončit pošramocená nejen na egu ale též na těle. Darcy se však nadále chová, jako by se jí tato konverzace vůbec netýkala a jako dáma si přišla pouze pro svou objednanou sklenku whiskey, do jejíž nazlátlé tekutiny smočí své rty. "A co se týká mého výběru mužů, pak do toho vám nic není." Nádech zlosti dodával hlasu na ostrosti, stejně jako pohled, jež vrhne směrem k muži, prudce oddechujíc po takové poznámce. Odsekla mu, skoro až uraženě, jako by si jí dovolil přirovnat k couře kdesi v bordelu, která neumí nic než jen nastavovat zadek každému, kdo si o něj řekne. Na druhou stranu? Měla právo být uražená. Jenže ne na něj ale na sebe. Vždyť to byla ona, kdo si vybíral bídáky, zločince prohnilé do morku kostí, aby s nimi strávila měsíce či dokonce cenné roky svého života a nakonec zůstala na ocet, protože-... Inu, protože to byli hlupáci svou vlastní vinou.
Hlasité zalapání po dechu, šokované a ublížené na hrdosti, je dostatečnou reakcí na dobíravá, velmi posměšná slova prohozená jejím směrem. To a stočení těla na stoličce tak, aby muži čelila pohledem tváří v tvář. "Hultváte." Dostatečně výstižné, sotva však pokořující, neboť dámy nemají ve slovní zásobě příliš mnoho urážek, s nimiž by mohly šermovat jako mečem. Nebo střílet, když už je na tom divokém západě. Hlavinka zdvižená hrdě vzhůru, odboj se leskne v očích spolu s touhou pokořit tohoto muže, smést mu ze rtů ten posměšný úšklebek nebo ještě líp - vypleskat mu ho. Raněné ego váhá, zda nepřijmout onen pokoj ve zmíněném hotelu, ač notně zablešeném, ale láska k vlastnímu životu, nebo alespoň tělu, nakonec nechává vyhrát druhou možnost. "Rozhodně lepší šváby než vy, pane." Bylo snadné urážet dosytosti někoho, kdo jí vzhledem, a tím pádem ani majetkem, nesahal po kotníky, i když si zahrává s mužem ozbrojeným kolty, zatímco sama Darcy? Ta neměla jedinou zbraň po ruce. A ta zabalená uvnitř kufru se nepočítá, neboť než by se poprala se zapínáním, byla by už dvakrát, třikrát mrtvá. A kaluže krve její pleti ani oblečení nesvědčí. Pobouřená se opět posadí tak, aby mohla muže ignorovat, což se jí dařilo. Do chvíle, než k ní přisunul tabatěrku i s poznámkou nabídky pitiva. Pohled klesne na kus kovu skrývající v sobě malou zásobu tabáku do cigaret, modré oči ani na okamžik nezabrousí směrem k muži. Skoro jako by ho tiše vyzývala. "Dáma nikdy nekouří..." Až tehdy začne pomalu zvedat pohled směrem k přísedícímu, dávaje mu znát, že není taková naivní holubička, aby se nechala zlákat němou nabídkou. "... Na veřejnosti." Dvojsmyslná odpověď byla pečlivě vybrána ze zásoby tak, aby u mužů běžně budila zájem. Poslední část poznámky byla pronesena tiše, jen jeho směrem, avšak i barman překvapeně pozvedl obočí - ta krasotinka se nezdála. "Ale tohle si nechám. Dárky se nemají odmítat." Chladný kov tabatěrky je vsunut do záňadří pohybem, o němž by každá místní kurva mohla prohlásit, že to byl účinnej manévr.

Nehleděl na ni celou dobu a ani se v její přítomnosti nechoval, jakoby viděl obraz samotné Mona Lisy. Jednoduchým gestem přivolal hostinského, aby si u něj objednal další skleničku, která mu měla o něco zpříjemnit den, snad i večer. Přesto koutkem oka pohlédl do tváře ženy, zahlédl linii jejího jemného, mladistvého obličeje a snad i zpozoroval ty rty a jejich význam. Sám se pousmál, zatímco opětovně vysvobodil sirky. Vyndal jen jednu jedinou, aniž by se díval, načež opětovně, tím samým naučeným gestem, rozškrtl, a když se sirka rozzářila žlutým plamenem, ani ji nekontroloval. Jen ji přiblížil ke konci své cigarety, tancující plamínek, který se hladově natáhl po papíru a levné cigaretě. Plamen se nejprve zvětšil, než vyhasl a jediné, co zůstalo, byl doutnající konec balenky a stoupající kouř, který se brzy rozplynul v těžkém vzduchu, stejně jako pach typický pro kouř. "Všimnu, ale obvykle hned nezvedám kotvy. Takže ste i pověrčivá," uzná bez dlouhého rozmýšlení, s pohledem upřeným kamsi před sebe, směrem k baru a flaškám za nimi. "Ano, hromadu smůly. Řekl bych, že po pár větách prohozených se mnou ste prokletá na slušnou řádku let dopředu. Snad bych i projevil smutek, ale na ten tu jaksi není prostor," poznamená, než jeho oči líně přelétnou k dámě vedle. Cinknutí mu dalo najevo, že se před ním objevilo další pití, které jen tak uchopí mezi prsty, tuše mezi nimi sklo, které bylo jistě tak vyleštěné, jako všechny předešlé skleničky. A že jich tu už vypil nepočítaně. Bavil se. Líbilo se mu utahovat si z lidí, dobírat si je. Ať už je znal, či ne. Vždy se našlo něco, co mohl použít, a stejně tak oni mohli velice snadno napadnout i jeho. Ale on? Zase tolik si to nebral. Pokud chtěl v tomhle světě přežít bez újmy, musel mít určitý nadhled. A pokud šlo o něj, on se kolem bohatých dam nikdy netočil. Ale když se mu naskytla příležitost a on mohl mluvit s tou, která se tak náhle zjevila zrovna v jejich Saloonu? Odpovědí na její nadávku jí může být jen smích, který se mu vydral z hrdla. Oči se setkaly s těmi jejími, přičemž je přimhouřil a zůstal ji sledovat, vypočítavě, jakoby snad tušil, co přijde dál. "No, myslím si, že toho zvládnu více, než ti švábi, ale pokud je vám jejich přítomnost milejší, prokážu vám laskavost," nadhodil beze strachu, stále tak drze, jakoby na něj nikdo a nic nemělo platit. Možná byl jen pouhým člověkem, jeden z mnoha, ale proč by se měl mezi všemi hrbit a nastavovat jim záda, jako někdo, kdo nemá právo na svůj život. Když se jej snažila ignorovat, pobavilo jej to, ale ani tak se ještě neodebral pryč. Zatím ještě neměl dost. Přesto jej její slova překvapí - ne nijak moc, rozhodně ne natolik, aby to dal příliš najevo. Koutky rtů se zachvěly a on tak nějak přešel i to, že mu tabatěrku zabavila celou, což sice nebyl záměr, ale on jí nehodlal dopřát výhru tím, že by si jej vyžádal zpátky. Jen ještě jednou mávl na hostinského, aby u něj mohl objednat další pitivo, tentokrát i pro dámu vedle. Jak prosté. "To rozhodně ne, ještě byste někoho mohla urazit," poznamenal, přičemž se pousmál. Velice záměrně užil slovo někoho, neboť ta tabatěrka, asi jako mnoho věcí, nebyla jeho. Někomu ji štípl a toho někoho by určitě urazilo, kdyby někdo další odmítl jeho věc.  "Odkud jste přijela?" otázal se. Možná ji už někdy okradl. Netušil. Povědomá mu nebyla, ale co by kdyby. Někdy bylo tak složité rozeznávat jejich tváře, když musel jednat tak rychle a obratně.

Prokletá? To jsem už od narození. Byla to poznámka hozená do větru, snad ona viditelná touha ji poškádlit, přinutit šokovaně se obhajovat či dokonce si i dupnout v roli uražené princezničky, ale dívce to pouze zvedlo koutky rtů v pobaveném, ačkoliv zřetelně smutném úsměvu, jehož hloubka se odrážela v modrých očích. Život na západě byl těžký, tím spíše pro ženu bez domova, toulající se z místa na místo hledaje přístav, kde by mohla zakotvit a neutéct. Darcy pendlovala z místa na místo, utíkala, skrývala se před svou minulostí stejně tak jako před strachem z nevyhnutelné budoucnosti, jež se blížila mílovými kroky. Lehce pozvednutá brada měla naznačit, že si z jeho slov nic nedělá, ale nejistý pohled v těch zářivě modrých očích upřených před sebe? Ten hovořil cosi jiného. "Třeba jsem to já, kdo vám do života vnesl dnešního dne neštěstí." S lehkostí se snaží podat onu větu, nadhled je však v nedohlednu. "Možná byste se měl ode mne držet dál. Ačkoliv pokud nic nemáte, pak ani o nic nepřijdete." Mohla to být narážka na smůlu stejně jako na její schopnosti podvodnice, s nimiž vedla svůj život, klopýtajíc kupředu s hrstkou štěstí a umu. Přeci jen, která žena by se chlubila podvody? Snad jen hloupá... Nebo naopak vychytralá a mazaná jako liška. Tentokrát však svému společníkovi věnuje nadmíru přesvědčivý úsměv dámy z vyšší vrstvy, která se jednoduše zatoulala do tohoto města a za pět minut zase zvedne kotvy. "Dávám přednost mužům s chováním gentlemana vůči dámě a ne takovým, kteří za vrchol galantnosti považují plácnutí holky přes zadek a několik dolarů za pár opileckých přírazů v posteli." Skrze zoubky je uceděna věta sesílající muže na spodní příčky ve společenském žebříčku, ignorujíce možnost, že by ji klidně mohl popadnout za vlasy a odtáhnout do pokojů tam nahoře. Nikdo se šerifovou hvězdou připnutou na kabátu zde neseděl a od zbylých mužů se sotva dočká pomoci. Nanejvýš tak přestřelky, která by ji mohla stát život. Není o co stát, snad jen o tu whiskey žhoucí v hrdle, dopíjejíc zbytky ve sklence.
Je to ale ona otázka, která Darcy přinutí znervóznit, podvědomě napnout ramena a očekávat útok. Mezi muži, zvláště těmi movitějšími, byla známou podvodnicí, ačkoliv na jejím vzhledu se žádný kreslíř neshodl. Popis prozrazoval pouze modré oči, blonďaté lokny a andělskou tvář, za níž se skrývá duše ďábla. Pokaždé si měnila jméno, jen tentokrát sáhla z části po svém pravém - snad aby si ho oživila. Aby si připomněla, kým byla a kým zůstane. Prsty přejedou po kufříku, dávaje si záležet na tom, aby nevynechala jedinou hranu. Malý zlozvyk, co jí dodával klidu při prvním pokusu zalhat. Poté? Šlo to snadno, jen nezabřednout moc hluboko a pamatovat si všechno - základy každého podvodníka. "Ze Silver Pointu. Chtěla jsem tudy pouze projet ale v této době prý není dvakrát dobré cestovat. Zvláště pokud se jedná o osamělou ženu." Instinktivně prsty přejede po prsteníčku, kde se ještě krátce předtím leskl snubní prstýnek, nyní bezpečně uklizen mezi zbylé cennosti. "Ale slušností je se představit, než se budete dál tak... hrubě vyptávat." Modré oči šlehnou pohledem po muži po jejím boku, nechávaje si dolít sklenku zlatavé whiskey. "Ačkoliv jestli tu jsou všichni muži nevychovaní jako vy, možná bych mohla risknout i ty divochy."

Snad očekával, že se každou chvílí sebere a raději opustí to místo, kde na ni každý visel pohledem, a kde s ní mluvil jeden z těch buranů, jakoby ani nebyla dámou. Opak byl však pravdou a on uzřel na její tváři úsměv, který však nebyl tím typicky hraným a předstíraným úsměvem, který uměly napodobit některé dámy - naopak. Viděl v něm i cosi smutného, možná něco, co odráželo její minulý život - snad něco, co bylo důvodem, proč teď seděla, sama v drahých šatech, v tomto Saloonu. Lidé od něj obvykle neočekávali, že by zvládl pouhým pohledem odhadnout něco víc; viděli v něm chudáka, chlápka bez trvalého bydliště, který pendloval z místa na místo, žijící pouze okamžikem. Tím byl, ale zdaleka nebyl tak hloupý, jak se někteří domnívali. Nemohli jej jen tak hodit do jednoho pytle s ostatními. Pousmál se, když zaznamenal tu snahu o to, aby žena působila jako člověk, kterému jsou jeho slova ukradená. Její slova? Ta však překvapivá byla, přesto však muže nedonutila se zachmuřit. Ani se neobrátil na patě, aby snad utekl před tím, před čím jej sama varovala. "Vy? Ale jděte." Slova, ze kterých jasně čišelo, že něco takového muselo být přeci naprosto nesmyslné. Snad podtextem mohlo být to, jak vypadala, a jak působila, ačkoliv Billy nic nahlas neříkal a ani na nic neupozorňoval. Vlastně se mu na tváři brzy objevil úsměv, se kterým naklonil hlavu ke straně. "Nu dobrá, třeba se to předávání neštěstí vzájemně vyruší," uzavřel to nakonec, přičemž si potáhl z cigarety a pohledem na malý moment sklouzl k hostinskému, který jejich směrem čas od času loupl tázavým pohlede. "A risk je zisk, jak se říkává. Ovšem každý z nás má něco, o co by nechtěl za žádnou cenu přijít, nemýlím se, však," prohodil, aniž by tušil, kde ke všem těm chytrým řečem přišel. Snad za to mohly ty cesty a setkání s mnoha lidmi, která mu dovolila si osvojit i trochu jiný styl mluvy, leč byl stále dost specifický a jistě to nebyla mluva urozeného pána. Slova proceděná skrz zaťaté zuby přešel s uchechtnutím a s dalším potáhnutí z ručně ubalené cigarety, která sice držela - za ty roky už měl balení v malíku - ale přesto nepůsobila zrovna dvakrát bohatým dojmem. "Tak to sem asi stále někde ve středu, páč pokud vim, tak toho dalšího sem vás ušetřil. Takže na tom stále nejste tak špatně," zasmál se, načež si opět začal pohrávat se sklenkou ve svých prstech. Rozhodně nepomýšlel na to, že by se jí zmocnil násilím - to vlastně praktikoval mezi odlišnými lidmi a hlavně v odlišný čas.
Její podobiznu na plakátech nepoznával, i když mohl by. Pravdou však bylo, že kdykoliv některý viděl, zkoumal spíše, jestli už někdo má tušení o tom, jak on sám vypadá. Kreslíři však obávaného střelce zachytávali různě, a když se před pár týdny na jednom z nich dozvěděl, že je ve skutečnosti spíše postarším chlápkem s plnovousem, neubránil se pobavenému a dost možná i škodolibému, úsměvu.
"Ano, to je pravda, ve městech si člověk ještě nějak poradí, ale jakmile se vzdálí... cesty kolem jsou plné nástrah, sem tam se objeví bandité,... nemilé shledání," nadhodil rádoby nespokojeně, zatímco měl před očima jednu z těch typických situací, kdy přepadával menší skupinku obchodníků, kteří se mu jen těžko mohli ubránit; líbil se mu ten pocit moci, bušení srdce a nával adrenalinu do žil. Navíc to bohatství - občas uzmul něco, o čem se chudým mohlo jen tak zdát.
"Nu dobrá, když dovolíte - jsem Bill Gilmore," představil se velice obratně, jedním z vymyšlených jmen. Své jméno Bill využíval často, protože takových bylo všude spousty. Rozhodně to nebylo jméno, kterým by jej někdo jen tak identifikoval. A už vůbec pro nikoho nebyl William Osborn, neboť to jméno vybledlo a zešedivělo už v dobách, kdy prchnul z domu a pro většinu lidí se stal mrtvým, bez dalších stop. Snad jen Dolores věděla, že žije, ačkoliv jej nevídala nijak často.
"Nevychovaní jako já? Mnohem horší, ale pokud se tu zdržíte déle, jistě na mě budete vzpomínat v dobrém," ušklíbl se pobaveně, načež sevřel cigaretu mezi prsty a poté ji zkušeně típl. Pak bez dalších debat pozvedl sklenku a upil.

Bandité - s nimi si dokázala poradit. Tedy svým způsobem, ačkoliv spíše než cokoliv měla po ruce štěstí, jež jí přivedlo do cesty lumpům, kteří měli v sobě alespoň trochu charakteru. Nikdo ji neodtáhl za vlasy, nepohodil na postel a nevyhrnul sukni až k pasu, aby ji mohl přeříznout jako nějakou děvku nebo svou trofej. Na očích jim možná byla znát touha ale svoje pudy dokázali udržet na uzdě a aspoň jí říct, co chtějí. I proto drobet stiskne rty k sobě v přemýšlivém gestu, kdy nakonec zavrtí hlavou s nejistým pohledem upřeným před sebe. Ne, skutečně žádný bandita není v dnešní době gentleman. "To se mi nabízíte jako ochránce?" Modré oči po muži loupnou pohledem snobské paničky než si s tichým zájmem dovolí prohlédnout si ho od hlavy až k patě. "Na to byste se musel umýt, vyprat oblečení a přinejmenším použít alespoň něco na zakrytí toho... pachu." Nos je nakrčen nad nevybíravostí, s níž sama užije několik slůvek hodnotících Billův vzhled.
"Mhmm..." V tichosti si odfrkne nad prachobyčejným jménem, s nímž se muž po jejím boku představil, aniž by mu dala nahlédnout do vlastní identity byť jenom na okraj. "Říci, že mě těšilo, pane Gilmore, by byla lež. Ale aspoň vám popřeji krásného zbytku dne. Barmane?" Ze stolu je sebrán klíč vedoucí od nového pokoje, v němž bude pár dnů či týdnů nocovat, spolu s kufrem, pod jehož vahou se maličko zakymácí. Nezdá se, že by jí to mělo zastavit v průchodu mezi muži hrajícími karty a dívkami dělajícími jim společnost, zatímco sama vystupuje po schodech vzhůru. Nové město, nové možnosti - zůstává jen otázkou, jak dlouho jí to vydrží.